PŘECHOD ČESKA 2021 - 2024

Zatím nejpovedenější etapa, i když nějaké problémy se samozřejmě objevily. Počasí přímo ukázkové - když jsem před devátou vyrazil z nádraží v Hrádku nad Nisou, bylo šestnáct stupňů, odpoledne pak dokonce přes dvacet, a slunečno. Vlastně až moc velké teplo. Brzy jsem se dostal na modrou turistickou trasu, šel lesem, nikde nikdo, a byla to nádhera. Asi po hodině jsem došel na Kohoutí vrch a pak na Popovu skálu, odkud byly krásné vyhlídky, a pokračoval podle plánu k česko – německé hranici na Českou bránu. Moc pěkný les a pohoda. Tam jsem zahnul doleva a po žluté a pak po zelené šel asi pět kilometrů přes Německo. Trochu, ale opravdu jen trochu jsem na jednom rozcestí zaváhal, nebyl tam signál, takže jsem se nemohl podívat, jestli jdu dobře, ale šel. Horší bylo, že jsem začínal být unavený, bolely mě nohy a pravá strana zad, takže jsem běžel asi jen třikrát, chvilku na začátku. Když jsem se potom doslova vydrápal dva kilometry na rozhlednu Hochwald, měl toho po osmnácti kilometrech opravdu dost, a protože jsem si nějak neuměl moc dobře představit, že zvládnu třicet kilometrů, uvažoval jsem o zkrácení trasy. 

Na rozhledně jsem se trošku zmátořil – a nezaplatil vstupné 😁 - byla tam sice cedule, že se platí buď 1,5 Eura nebo 45 korun, ale nikdo peníze nevybíral, tak nevím. Rozhledna je to moc pěkná, hlavně uvnitř, krásné, dřevěné schody, které se směrem nahoru pořád zužují. Při tom dvoukilometrovém stoupání vedla cesta přesně na hranici, hezké byly ty hraniční kameny, na jedné straně české, na druhé německé. Cestou z rozhledny jsem – zase ale jen trochu – zabloudil. Zmátla mě poměrně ošklivá budova naproti, nějak jsem se špatně podíval doma na mapy, nebo přehlédl fakt, že tam je tzv. Hochwaldbaude, tedy veliká horská chalupa s restaurací a ubytováním, česky Hvozd, což jsem očekával jen jako nějakou vyhlídku. Takže jsem šel od té chalupy špatně, naštěstí tam byl signál, a já se mohl vrátit a přes ní – a krásné vyhlídky – překročit hranici a jít dolů. První úsek téhle cesty byl velice strmý a plný velkých kamenů, takže jsem několikrát klopýtl, jednou upadl, a na chvíli mi zatrnulo, jestli nemám výron v kotníku. Taky jsem tam někde ztratil šátek, který mi vypadl z kapsy. Taky bylo vedro. A taky jsem pak šel po modré značce, cesta se jmenuje Korzovka, těžili tam dřevo a byla příšerně rozježděná, plná bláta a louží. Zkrátka jsem toho měl fakt dost. Za sebou jsem měl asi dvacet kilometrů, a nějak si pořád nedokázal představit, že dám ještě deset. Moc pěkné místo bylo skautská chata Seleška, docela mě mrzí, že jsem si neudělal fotku. Byla tam taky studánka, ze které jsem se napil. Tam jsem měl zahnout doleva na modrou, místo toho jsem ale šel po červené, kde bylo značené Jablonné v Podještědí, cíl mé cesty. Došel jsem do Petrovic, pak šel kousek po silnici, a zahnul na Lvovou, odkud jsem chtěl jet vlakem v 16:12 do Liberce.

 Nakonec se žádné zkrácení nekonalo, bylo to rovných třicet kilometrů. Jelikož jsem byl na zastávce ve Lvové v půl čtvrté, a hlavní silnice na Liberec byla kousek, řekl jsem si, že zkusím znovu stopovat. A měl jsem neuvěřitelné štěstí, asi za pět minut mi zastavil chlápek, který jel až do Tanvaldu, dokonce na sídliště!!! A jelikož jel Aleš jako šílenec – třeba i 140 km/hod na devadesátce – byl jsem doma místo v šest (vlakem) už v půl páté.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/f5KHVJ2

Fotky: https://1iq.cz/i/album/aRx5vjM

Tak jsem vyrazil po půl roce. Den předtím jsem strávil sedm hodin na běžkách ve velmi náročném terénu v Krkonoších, sněhu sice pořád asi metr, ale těžký jarní firn, a bořilo se to s lyžemi, i bez nich. Však jsem toho taky měl opravdu dost, oba dva dny. Navíc celý ten půlrok mám prasklý meniskus, poslední túru na podzim jsem už absolvoval s bolestmi. Po rehabilitaci se koleno zlepšilo, tak uvidíme. Jel jsem v osm ráno z Tanvaldu do Liberce, pak do Varnsdorfu, a odtud autobusem do Mikulášovic, kde jsem byl až v půl dvanácté. Z Tanečnice byly pěkné rozhledy. Dolů jsem pak asi dva kilometry běžel, a zdálo se, že bych mohl udržet tempo minimálně pět kilometrů za hodinu, a dorazit do Rumburku v půl šesté. 

Asi po deseti kilometrech jsem se ale začal kochat krásnými výhledy, a říkal si, že nebudu nikam spěchat, a den si užiju. Taky jsem poprvé lehce zabloudil a šel směrem do Německa. A ztratil další sluneční brýle 😁 Bylo velké teplo, skoro dvacet stupňů, a slunečno, většinu cesty jsem měl přes hlavu kapuci od bundy, abych se nespálil. Kolem Brtníků jsem zabloudil znovu, ne nějak dramaticky, ale značení bylo špatné, a já šel po velice nepříjemné, nějakými traktory rozježděné cestě, a pak, když jsem se vymotal k trati, tak kus po silnici. Znovu jsem se zamotal, resp. nebyla označená odbočka ze silnice, a ještě jednou pak naposledy na rozcestí pod Vlčí horou, kdy jsem se vracel, a byl už lehce naštván. V tu dobu jsem měl docela krizi, a uvažoval, že na třetí rozhlednu už to nezvládnu, zabalím to dřív, a vrátím se domů. Naštěstí jsem ale potom chytil nějaký druhý dech, zaprvé se mi prostě udělalo lépe, a zadruhé, když jsem si dole pod Vlčí horou nabíral vodu ve studánce Veronika, objevil se tam nějaký chlap, a vyptával se mě na cestu, na žlutou trasu. Řekl jsem mu, že jdu dolů po zelené, a on na to, že na mě počká a půjde se mnou. Jelikož se mi ta představa ani trochu nezamlouvala - protože chlap vypadal trochu jako úchyl - po naplnění lahve s vodou jsem vyrazil, a utekl mu 😁

Na Dymník jsem došel v 17:10, rozhledna byla otevřena do pěti. To jednoho fakt potěší 😜 Tak jsem si dal ve výletní restauraci plánovaný oběd – vynikající bramborák, plněný vepřovým masem s oblohou a dvě piva, a vyrazil na poslední tři kilometry do Rumburku. Do Tanvaldu jsem přijel až v půl desáté večer, zatím nejpozději ze všech výletů. Ještě to několikrát půjde bez ruksaku a bez přespání, ale časem budu muset vyrážet minimálně na dvoudenní túry. Celkově to byl příjemný výlet, i díky krásnému, téměř letnímu počasí.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/BpdhgZ5

Krásná túra. Po dvou dlouhých směnách jsem i potřetí brzy ráno vstal, a v půl šesté už odjížděl z Tanvaldu do Liberce, pak do Děčína a autobusem do Jetřichovic. Přes varování jednoho strojvedoucího jsem se nakonec rozhodl vzít si úplně nové boty, které jsem si po předchozí etapě, kdy jsem měl hodně zmasakrované nohy, koupil. Stály dva a půl tisíce, nikdy jsem tak drahé neměl. Značka Columbia. Říkal jsem si, že pokud bych měl problémy, zapíchnu to v Hřensku. Bohužel jsem měl smůlu – vstup na pozůstatky hradu Šaunštejn je z důvodu rekonstrukce uzavřen. A Malou Pravčickou bránu jsem nějakým záhadným způsobem prostě minul, jak jsem zjistil až doma při pohledu na mapu 😁 

Ovšem Pravčická brána, to je opravdu nádhera. Úžasné vyhlídky na všechny strany, a obdivuhodné Sokolí hnízdo, postavené během jediného roku. Na můj vkus tam ale bylo hodně lidí, jsem zvyklý nepotkávat skoro žádné, a o víkendu to tedy musí být opravdu velký mazec. V Hřensku jsem si dal oběd a dvě piva. A podle plánu jel přívozem na německou stranu, do Schöny. Odtamtud potom po cyklostezce, nalevo Labe, napravo trať, směrem na Děčín. Měl jsem v plánu skončit v Čertově Vodě, ale vlak jel až asi za čtyřicet minut, tak jsem odhadl, že bych stihl dojít na další zastávku, a překonat tak hranici třiceti kilometrů. Což se nakonec podařilo, a já jel z Prostředního Žlebu do Děčína. 

Obavy z problémů z nových bot se nenaplnily, zhruba polovinu cesty jsem byl doslova nadšený, avšak po šesti hodinách toho měl dost, nohy cítil, a byl rád, že si ve vlaku můžu boty sundat. Puchýře jsem neměl, rozdíl oproti minulé túře byl značný, a asi taky musím vzít v potaz nejen, že mám na krku šedesátku, ale taky fakt, že už půl roku mám prasklý meniskus, takže můžu být rád, že zvládnu tyhle celodenní výlety. Zajímavé taky je, že to byla druhá túra v řadě, kdy jsem vůbec neběžel, ale celou cestu jen šel. Byl bych ale rád, abych zase praktikoval takzvaný indiánský běh. Druhou etapu jsem zvládl za čtyři a půl hodiny, v těch posledních se pod šest hodin nedostanu.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/5Ssy5uW

Děčín – Pastýřská stěna – Děčínský Sněžník – Ostrov – Rájec – Petrovice, 26 kilometrů, pět a půl hodiny.

Nejkratší etapa – částečně díky zpoždění Arrivy, částečně samozřejmě kvůli mojí lenosti, protože kdybych pár kilometrů běžel, jak jsem měl zpočátku v plánu, zcela jistě bych těch třicet kilometrů zvládl. Kvůli výluce jsme jeli z České Lípy do Benešova nad Ploučnicí autobusem, a do Děčína přijeli téměř o půl hodiny později. Musel jsem stihnout zpáteční autobus z Petrovic v 16:40, takže mě to opravdu trochu rozhodilo. Vyhlídky z Pastýřské stěny byly krásné, a i cesta na Děčínský Sněžník, hlavně ta poslední část, kde se začaly objevovat skály. Výhledy úžasné, a za deset kilometrů a asi dvě hodiny, jsem potkal snad jen šest lidí, nádhera. 

Restaurace – do které bych ale ani nevstoupil, díky negativním recenzím – byla zavřená, ve stánku s občerstvením mi nejprve ne moc příjemná a ochotná paní za třicet korun (a stovku zálohu) půjčila klíč od rozhledny, a potom mi oznámila, že párek v rohlíku (napsaný na nabídkové tabuli) nemá, a že mi může udělat klobásu, ale bude to trvat deset minut. Když jsem jí řekl, že potřebuju být za tři hodiny v Petrovicích, odpověděla mi – zase docela nepříjemně – ať se najím tam.

Kousek od Děčínského Sněžníku je tzv. Drážďanská vyhlídka, odkud jsou opravdu krásné výhledy, a kde jsem vyhazoval do koše rozbité sluneční brýle. Moje spotřeba tohoto produktu je vskutku neuvěřitelná, a jsem přesvědčen, že je jedna z nejvyšších na světě, takové troje, čtvery každoročně buď ztratím anebo zničím 😁

Z Ostrova do Rájce vedla cesta přímo na hranicích s Německem, a bylo tam velmi příjemně – a žádní lidé, což mě opravdu těší. V Petrovicích jsem tedy mimo plán nešel dále po červené značce, tzv. Stezce Českem, ale po silnici do restaurace U Tomáše, což byl vlastně můj cíl cesty – měla vynikající recenze, tak jsem si jí vybral z mnoha dalších, které tam jsou. I přes zkrácení trasy jsem tam dorazil až po čtvrté, ale majitel mě ujistil, že oběd stihnu (na autobusovou zastávku to bylo tři minuty), a navíc mi doporučil svíčkovou. Byla vynikající!!! Tak moc, že jsem šel osobně poděkovat kuchařce, což byla jeho žena. K obědu jsem si dal dvě piva, a pak, příjemně unaven, jsem čtyři hodiny cestoval domů.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/pruJj6R

Petrovice – Krásný Les – Adolfov – Habartice – Kyšperk – Bohosudov – Komáří hůrka – Krupka – Teplice, 33 kilometrů, šest a půl hodiny.

Už cesta na tuhle etapu nezačala dobře. Vlak do Liberce měl zpoždění, takže plánované kafe a snídani jsem tam nestihl. Arriva jela na čas, ale jen do Benešova, kde jsme se křižovali s protijedoucím rychlíkem, takže ani v Děčíně jsem si nic nekoupil, a musel dokonce trochu utíkat, abych stihl autobus do Libouchce. Tam jsem naštěstí chvíli čas měl, takže jsem si v místním obchodě koupil nějaké jídlo na cestu. Začal jsem přesně tam, kde jsem minule skončil, a v 9:15 tedy vyrazil z Petrovic. 

Ani začátek mi dvakrát nevyšel – místo po červené jsem hned po pár metrech špatně odbočil, šel nějakou polní cestou, a potom skoro dvě hodiny po silnici – auta tam téměř nejezdila, a když, tak s německými značkami, ale moc velké potěšení to tedy nebylo. Až asi po dvanácti kilometrech, za Habarticemi, přišla změna, a pak to tedy byla nádhera. Přede mnou se doslova vztyčily vrcholy Českého středohoří s nejvyšší horou Milešovkou, a napravo pak Komáří hůrka s rozhlednou Komáří vížka. Tenhle úsek cesty byl opravdu krásný, a další velké plus bylo, že jsem nepotkal ani živáčka. Došel jsem pak na zříceninu hradu Kyšperk, a podle plánu dorazil po přibližně dvaceti kilometrech do Bohosudova k lanové dráze na Komáří hůrku. V půl druhé jsem vyjel nahoru – úplně sám!!! Z lanovky, která je v provozu přesně sedmdesát let, a taky je nejdelší v Česku, byly krásné výhledy. Jízda trvala déle, než čtvrt hodiny. Škoda, že rozhledna nahoře je nepřístupná. 

Na vrcholu Komáří hůrky jsem změnil plán cesty, a to proto, že Restaurace U staré celnice, kterou jsem si podle recenzí našel a vybral jako cíl a místo oběda, byla zavřená. Proto jsem tedy místo doleva na Cínovec šel doprava a dolů do Krupky. Měl jsem zjištěný autobus do Teplic, ale protože jsem měl časovou rezervu, rozhodl jsem se jít pěšky. Proto těch "rekordních" 33 kilometrů, i když to po silnici a pak po městě nebyla žádná krása. Ale místo plánovaného návratu v půl jedenácté, jsem byl zpátky v Tanvaldu o dvě hodiny dřív. A v Teplicích jsem ještě stihl oběd v restauraci Monopol. Celkově přes nevydařený začátek, kdy to vypadalo na silniční etapu, se z toho nakonec vyklubal velice pěkný a povedený výlet. Lanovka a výhledy na České středohoří byly opravdu úchvatné. A touto jedenáctou etapou jsem se dostal přes tři sta kilometrů, takže mám přibližně šestinu celkové vzdálenosti za sebou, ovšem té jednodušší. 

Přede mnou je pak minimálně patnáct set kilometrů těžších, složitějších, zejména logisticky, ale i finančně, protože budu zkrátka muset někde přespávat.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/WehqEp8

Cínovec – Mikulov – Nové Město - Bouřňák – Dlouhá Louka - Vlčí hora – Zřícenina hradu Rýzmburk – Osek – Duchcov, 33 kilometrů, šest hodin.

Ráno před pátou se mi opravdu nechtělo vstávat, ale jsem rád, že se mi to podařilo. Je vážně už náročné až po pěti hodinách od probuzení vystupovat z autobusu na Cínovci, a vyrážet. Počasí bylo takřka ideální, žádné vedro, nějakých patnáct stupňů, a místy zamračeno, místy polojasno. Musím zde zmínit, že jsem pečlivě sledoval předpověď počasí, zejména animace na stránkách Českého hydrometeorologického ústavu, a utkvělo mi, že ve čtrnáct hodin nad Osekem by měla být nějaká přeháňka, ale slabá, psali. Taky jsem měl obavy, abych stihl vlak v 16:22 z Duchcova. 

Musím říct, že cesta byla nádherná. Zpočátku po silnici (ale téměř bez provozu), potom lesem, a asi po hodině jsem došel na opravdu překrásné místo – řeka Divoká Bystřice, a před vlakovou zastávkou Mikulov – Nové Město taková chatová osada, fakt moc pěkné. Potom jsem vyšel na Bouřňák. Nikde nikdo. Další asi hodinu jsem šel zase lesem, a těsně před Dlouhou Loukou mě dojel nějaký chlápek na kole, byl to druhý člověk, kterého jsem potkal, první šel proti mně s krosnou hned zezačátku. Vyšlapal jsem na Vlčí horu, kde je rozhledna – tam jsem potkal dva lidi, celkem tedy čtyři za tři hodiny cesty. Moc pěkné výhledy. Potom jsem šel kousek po silnici a pak po modré lesem směrem na Osek. Přesně ve čtrnáct hodin začalo pršet 😁 

Rozmýšlel jsem se, jestli vyjít ke zřícenině nebo se jít schovat někam do hospody. Nakonec asi rozhodl fakt, že jsem si ráno prozřetelně vzal bundu s kapucí, a na hrad se vydal. A pak v dešti, který trval asi půl hodiny zpátky. Jak jsem měl obavy, abych stihl vlak v Duchcově, a trasu raději naplánoval jen šestadvacet kilometrů, s tím, že část cesty se svezu autobusem, tak nakonec jsem měl velikou rezervu. Jen jsem se tentokrát bohužel neodměnil obědem, protože jsem žádnou restauraci na konci cesty nenašel, jen takovou knajpu, kde sedělo venku u stolu asi pět chlapů a jedna ženská, a dal si tam dva vynikající Březňáky. U Vietnamky jsem si potom koupil velký zmrzlinový kornout a bagetu, a došel asi jeden kilometr na nádraží do Duchcova.

 V Děčíně si ještě v Bille koupil jedno plechovkové pivo, na nádraží další bagetu, tentokrát dobrou, tzv. dřevorubeckou, určitě plnou minerálů, vitamínů a stopových prvků 😁 Arrivou do Liberce, vlakem do Tanvaldu a autobusem na sídliště – a po patnácti hodinách jsem byl doma. Celkově moc povedený výlet. Po té půlhodinové přeháňce se udělalo krásně, takže jsem nejen zmokl, ale taky si spálil tlamu a hlavu 😜 Zajímavé je, že koleno nebolí, v podstatě o něm nevím, protože na něj nemyslím. Ale fakt je, že zhruba po čtyřech hodinách se ozve, jenže to není nic závažného, a jsem opravdu moc rád, že ty túry můžu bez problémů absolvovat.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/c4e7vBX

Fláje, přehrada – Český Jiřetín – Pstružný potok – Jelení hlava – Černý rybník – Mníšek – rozhledna Jeřabina – Křižatky - Litvínov, 32 kilometrů, pět a půl hodiny.

Zajímavá, pěkná, a asi taky tak trochu "rekordní" etapa. Ráno jsem se vzbudil ve čtyři, hodinu před budíkem, a po prvotní naprosto jasné reakci, že budu ještě spát, jsem po pár vteřinách vylezl z postele s tím, že pojedu o vlak dřív, a v Liberci si v klidu dám kafe a snídani. Nějak mi ale nedošlo, že je svátek, takže žádný dřívější vlak nejel 😁 Přes mírné obavy cesta probíhala naprosto podle plánu – v Liberci jsem měl čas koupit si kávu, a i v Ústí byla Arriva přesně, takže tam jsem ještě přidal smažený sýr v housce. V Teplicích jsem přestoupil na čtvrtý vlak do Litvínova, a odsud jel potom autobus do Českého Jiřetína, narvaný, jelikož byl právě ten svátek. 

Radost jsem z toho tedy neměl, u přehrady Fláje bylo poměrně hodně lidí, ale nakonec, jak jsem se vzdaloval od civilizace, tak opět skoro nikde nikdo. Vyšel jsem v 10:20, a měl přesně šest hodin na to, dostat se do Litvínova na vlak – ve hře byly dvě varianty, buď, že to stihnu, ale bez oběda, anebo půjdu v klidu, výlet si užiju, a pojedu dalším vlakem za dvě hodiny. Nakonec přišla na řadu varianta číslo tři. Od začátku jsem totiž střídal běh s chůzí, a věděl, že potřebuju udělat každou hodinu pět kilometrů, neboli kilometr za dvanáct minut. Tím indiánským během jsem se ale držel pod deseti minutami, a poměrně brzy se rozhodl, že se pokusím nastolené tempo udržet, dát za hodinu místo pěti těch kilometrů šest, a být tedy v Litvínově ne za šest, ale za pět hodin. 

A dařilo se. Bohužel jsem u Pstružného potoka špatně odbočil, a dal si zbytečně navíc jeden kilometr, nicméně jsem to tempo pořád držel, a i když na rozhledně Jeřabina pár minut ztratil, běžel jsem pak po silnici směrem na Křižatky, a ve finále opravdu v Litvínově docílil rovných pěti hodin po třiceti kilometrech. Takže nakonec i ten oběd byl, k němu dvě piva, a stále velká časová rezerva. Návrat do Tanvaldu už téměř tradičně v půl deváté. Je to radost, chodit po té naší krásné vlasti, jsem zvědav, za jak dlouho se mi podaří jí obejít celou, a jestli vůbec. Krušné hory jsou skutečně velice rozlehlé, a i když jsou tam krásná místa, tak zatím mám pocit, že na Jizerky nemají, ale je fakt, že jsem se nedostal ještě ani ke Klínovci. Jedna zajímavost byla, že až asi po čtyřech hodinách se trochu ozvalo koleno, úplně jsem na ten meniskus zapomněl.

 Druhá pak, že v Křižatkách jsem šel kolem domu, kde byla spousta psů, a jeden – nějaký ohař – byl venku, štěkal na mě, a v jednu chvíli to vypadalo, že mě i začne okusovat 😁 A třetí pak, že jsem si pečlivě vybíral podle recenzí místo, kde se najím, a našel Hostinec u Bílého sloupu, kam jsem dorazil unaven, vyčerpán, hladov a žízniv, aby mi paní oznámila, že kuchyně je do tří a nic k jídlu nemají. Měl jsem ale štěstí (bylo půl čtvrté), že tam ještě kuchař byl, a tak mi donesla nějaké kuřecí kousky s omáčkou a rýží. A znovu to moje koleno – skoro až mi to připadá jako zázrak, že se ten prasklý meniskus tak rapidně zlepšil, a můžu být v podstatě celý den na nohou.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/cBZV6d6

Hora Svaté Kateřiny – Rozhledna Hláska – Lesná – Svahová – Boleboř – Zřícenina hradu Nanštejn – Květnov – Bezručovo údolí - Chomutov, 30 kilometrů, šest hodin.

Poprvé jsem nevyjížděl ráno na Liberec, ale v 5:58 s Arrivou do Všetat, zadarmo, byl tam nějaký liberecký průvodčí, který mě znal. Ze Všetat jsem pokračoval do Ústí nad Labem, a poprvé v životě s Regiojetem. Slovenský průvodčí, když šel okolo, zamumlal něco v tom smyslu, že mě už kontroloval, tak jsem se s ním nehádal, a jel opět zadarmo 😁

 Z Ústí byla výluka, autobus do Teplic přijel s desetiminutovým zpožděním. Zjistil jsem si číslo na ústeckého dispečera, zavolal mu, a slušně vysvětlil, že jsem od šesti na cestě, z Litvínova že mi jede autobus do hor, je výluka, a jestli by na mě mohl počkat, protože další jede až za dvě hodiny. Dispečer byl ochotný, o výluce věděl, a řekl, že autobus počká, protože stejně má pak někde v Německu pauzu. Nečekal. Volal jsem znovu, a bylo mi řečeno, že řidiče nedohnali, ale už se otáčí, a vrací se pro mě. Kromě řidiče se do mě po nástupu pustili asi čtyři důchodci, skoro to vypadalo na lynč, že prý za padesát let se nestalo, aby se pro někoho vraceli, že odjížděli na čas, a že to je zkrátka něco naprosto hrozného. Zpoždění autobusu bylo nakonec šílených osm minut, a nemuselo být žádné, kdyby na mě počkali. No, zajímavý zážitek, trochu smutný, ta nenávist mě docela překvapila. Naštěstí jsem seděl v přední části, kde byl nějaký pár z Českého Brodu, sympaťáci, na dovolené v Mumlavě. Je fakt, že jsem uvažoval o stopu, kdyby se autobus nevrátil, zatím – už počtrnácté – všechno vyšlo. 

Túra začala dost nezvykle, asi tři sta metrů od autobusové zastávky, kde jsem vystoupil, je rozhledna Hláska, zatím ty cíle byly až třeba v polovině cesty. A zklamala mě, protože nahoře byla všechna okna zavřená, takže žádné fotky jsem tam neudělal. Zajímavé to bylo v Lesné – několik vysílačů, geopark, arboretum – a pěkné výhledy. Přesto, že jsou prázdniny, a já byl na hlavní dálkové turistické trase, potkal jsem jen dvě rodiny. A taky se nemůžu zbavit jistého zklamání, asi jsem od Krušných hor čekal mnohem víc, na Jizerské nemají ani omylem, ale zase je pravda, že jsem teprve na začátku, a třeba mě ještě překvapí. Za Boleboří jsem zahnul doprava po žluté, a pak s mobilem v ruce po neznačených cestách šel na zříceninu hradu Nanštejn, která mě taky zklamala, protože to je jen hromada kamení, ale výhled na Jirkovskou přehradu stál za to. 

Z Nanštejnu jsem měl dvě varianty cesty, buď se kus vrátit a dojít přes Jirkov na Kamencové jezero do Chomutova, kde jsem se chtěl vykoupat a dát oběd, anebo trochu delší cestu bez vracení. Zvolil jsem tu druhou, ale jelikož mě začalo bolet koleno, snažil jsem se jí všemožně zkrátit. A koupání se rozhodl vypustit. Vůbec, oproti minule, kdy jsem byl plný energie, mi to tentokrát moc nešlo, kromě kolena bolely i nohy tak nějak z únavy, a z bot za dva a půl tisíce, které jsem si koupil, taky nejsem dvakrát na větvi. U nádraží jsem našel nějakou hospodu, dal si masové koule s knedlíkem a dvě piva, a poprvé přijel do Tanvaldu až v půl jedenácté večer. Pravděpodobně předposlední jednodenní túra, dál už to asi nepůjde.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/54yn8uP

Hora Svatého Šebestiána – Jelení hora - Vodní nádrž Přísečnice – Měděnec - Klášterec nad Ohří – 30 kilometrů, pět a půl hodiny. 

Tak jsem vyrazil po téměř dvou měsících na dlouho plánovanou, a několikrát odloženou patnáctou etapu, na kterou jsem se opravdu hodně těšil. Ale nedopadla podle mých představ. Měl jsem na její absolvování spoustu času, počítal jsem, že odjedu v 17:51 z Klášterce nad Ohří, kde si předtím dám v naprostém klidu a pohodě oběd a pivo v restauraci Símalka, kterou jsem si našel. Nedal. Cesta probíhala naprosto hladce – až je s podivem, že jsem ještě nikdy nemusel měnit plány, a vždy dojel tam i zpět v pořádku – v Liberci jsem měl čas koupit si kafe a sladkou snídani, v Ústí nad Labem k tomu ještě smažený sýr a housku, a v Chomutově třetí, studené kafe z automatu a sušenky na cestu. Z autobusu jsem vystupoval dokonce o pár minut dříve, a před půl jedenáctou vyrazil. 

Počasí bylo taky naprosto ideální, necelých dvacet stupňů a polojasno. Vlastně bych tuhle etapu mohl rozdělit na dvě části. Ta první byla skvělá, osm kilometrů lesem na Jelení horu. Nepotkal jsem skoro dvě hodiny ani živáčka. Poslední úsek byl docela hodně příkrý, zpotil jsem se, a taky potkal pod vrcholem dva německé turisty, na vrcholu pak další dva. Ty výhledy seshora na vodní nádrž Přísečnice a okolní přírodu byly nádherné, a za tu námahu samozřejmě stály. Po cestě dolů jsem lehce zabloudil, a šel kousek s mapou v mobilu v ruce, protože cesta, která tam měla být, nebyla, jen les. Potom jsem šel asi čtyři kilometry po cyklostezce kolem přehrady, potkal pár lidí na kolech, a po sedmnácti kilometrech došel (podle plánu) na silnici. Po té jsem šel pět kilometrů, a za prvé mě to samozřejmě vůbec netěšilo (fakt nechápu, že hlavní turistická trasa, tzv. Stezka Českem vede po tak frekventovaných silnicích), a za druhé mě začaly napadat myšlenky o tom, že bych teoreticky mohl stihnou vlak z Klášterce o dvě hodiny dřív. 

Vypustil jsem hospodu, a počítal s tím, že si buď stihnu koupit něco ve městě, přinejhorším ve vlaku. Taky se musím přiznat, že mě docela bolely nohy, levá tak, až jsem si říkal, jestli se mi neudělal puchýř. Udělal, a v těch drahých botách, což mě překvapilo, až nasralo, no a i proto se mi ta představa, že budu doma místo v jedenáct už v devět, líbila čím dál víc. Čtyři kilometry od skiareálu Alšovka dolů do Klášterce byly dost podobné, jako u předchozích tří etap, kdy jsem takhle scházel do Duchcova, Litvínova a naposledy do Chomutova, sice lesem, ale hodně z kopce a to taky není nic moc příjemného, bohužel se musím vždycky dostat někam na vlak. Na rozcestí Průsek byla informace, že na nádraží je to tři a půl kilometru, a já věděl, že mám co dělat, jestli chci vlak stihnout. Občas jsem i běžel, ale kromě puchýře mě docela bolelo i to levé koleno. A ty cesty na nádraží přes celé město mě rovněž nebaví. V jednom obchodě neměli žádné pečivo, takže jsem se už smiřoval s tím, že si něco koupím v minibaru, který jezdí po vlaku, nakonec pak byly před nádražím ještě jedny potraviny – samozřejmě Vietnamec 😁 – kde jsem si koupil dva rohlíky, dvě piva, salám a zmrzlinu. 

Vlak jsem úplně v pohodě stihl, a dal tedy rovných třicet kilometrů. Celkově trochu rozpačitý výlet, první polovina skvělá, druhá opravdu neradostná.

Fotky:  https://1iq.cz/i/album/j8NMKbX

Jáchymov – Klínovec – Boží Dar – Český Mlýn - Mílov – Podlesí – Potůčky - 31 kilometrů, šest a půl hodiny.

Ve středu ráno, když mi začaly zvonit budíky v mobilech, jsem na chvíli uvažoval, že nikam nepojedu a budu dál spát. Naštěstí mě tyhle myšlenky brzy opustily, a já vyrazil v 5:30 vlakem do Liberce. Tam jsem si dal kafe a nějaké sladkosti k snídani a pokračoval Arrivou do Ústí nad Labem a dále Krušnohorem směr Cheb. Všechno šlo podle plánu, i v Ústí byl čas, koupit si kafe a nějaké jídlo, ale pak vlak nabíral zpoždění, a já musel poprvé měnit plány, protože bylo jasné, že autobus z Klášterce nad Ohří do Loučné pod Klínovcem nestihnu. Jel jsem tedy do Ostrova a odtud autobusem do Jáchymova. Po cestě začalo pršet, ale naštěstí brzy přestalo. V půl dvanácté jsem tedy vyrazil směr Klínovec. A je dobře, že jsem nezjišťoval převýšení na Klínovec - je totiž 650 metrů!!! A byl to fakt mazec, byl jsem úplně zpocený, a trvalo mi hodinu a půl, než jsem se tam vydrápal. 

Asi uprostřed cesty byly nádherné výhledy, ale říkal jsem si, že fotit budu až z rozhledny. To jsem se ale přepočítal, jelikož na vrcholu Klínovce byla naprostá mlha, což mi bylo docela líto. Cesta na Boží Dar byla velice příjemná, vůbec žádní lidé, a i počasí se začalo trochu zlepšovat. Konzum Čáda, který měl mít otevřeno, byl zavřený, naštěstí tam byl ještě jeden malý obchůdek, kde jsem si koupil plátkový sýr, dva rohlíky a nějaké pití. Tzv. Ježíškova cesta byla velice příjemná, lesem a zdobená dřevěnými sochami. Po dvaceti kilometrech jsem došel do Českého Mlýna, a podél hranic a Komářího potoka šel na bývalý přechod Mílov. To už se začalo stmívat, a já si proto v úterý koupil čelovku, protože bylo jasné, že za světla to do Potůčků nestihnu. Díky mapám, které mi fungují v mobilu offline, jsem překročil potok i hranice a šel kousek po německé straně. Snažil jsem se nemyslet na to, že bude brzy tma, a že by se mi třeba mohlo něco přihodit, ale když jsem u nějakého statku – Halbemeile se to tam jmenovalo – sešel z cesty, kdy byla už skoro tma, tak mi fakt trochu zatrnulo. Brzy jsem se vrátil na cyklostezku, a měl před sebou posledních pět kilometrů, kdy jsem si mohl konečně poprvé vyzkoušet čelovku – a je to výborná věc. 

Do penzionu Sport jsem dorazil přesně v šest hodin, tedy podle plánu, dal si smažený sýr, hranolky a dvě piva, pak se vysprchoval, lehl k televizi, a příjemně unaven šel asi v deset hodin spát. Byl jsem velice rád, že jsem se rozhodl nakonec jet, protože přes určité (drobné) problémy s dopravou a počasím, to byl krásný výlet. Potkal jsem jen dvě pěší turistky a jednu cyklistku.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/cs3PQHv

Potůčky – Korce – Jelení – Rolava – Stříbrná - Olověný vrch - Rozhledna Bleiberg – Bublava - 31 kilometrů, sedm hodin.

Ráno v osm jsem vstal, nasnídal se, popovídal s příjemnou majitelkou penzionu a vyrazil. Nohy mě dost bolely, hlavně pravý kotník, což jsem přičítal botám, a byl docela nasraný, protože stály dvojku 😁 Obinadlo, kterým jsem měl stažený první den levý kotník kvůli čtyřem menším výronům, jsem rozdělil napůl, a použil i na kotník pravý. Před obchodem, kde jsem si nakoupil svačinu a pití, jsem pak i druhou půlku dal na ten pravý, protože fakt bolel hodně – ta bota na něj jakoby tlačila, takže jsem potřeboval vytvořit vrstvu mezi ní a nohou, což se tím obinadlem částečně podařilo, no a po pár kilometrech se to navíc nějak rozchodilo. 

Bylo nádherně, asi sedm stupňů a svítilo sluníčko. Šel jsem čtyři kilometry neznačenou lesní cestou, a byla to krása. Potom tři kilometry po cyklostezce do Jelení a odtud byl opravdu překrásný úsek na Rolavu, který mi připomínal Šumavu. Nádherná, chce se mi napsat "panenská" příroda, kousek od německých hranic, nadmořská výška cca devět set metrů, potok s názvem Černá voda, žádné domy, žádní lidé, žádná civilizace, doslova balzám pro oči i duši, což se ale těžko vysvětluje někomu, kdo nikdy nic takového nezažil. Pravda ale asi je, že v létě tady bude spousta cyklistů, a v zimě běžkařů, jelikož zde vede Krušnohorská lyžařská magistrála. Já si skutečně vybral tu nejlepší dobu na výlet do těchto překrásných koutů Krušných hor. 

Nikam jsem nespěchal, a říkal si, že půjdu pomalu (nohy opravdu bolely), a třeba trasu i zkrátím. Ale asi po pětadvaceti kilometrech jsem odbočil doleva na Stříbrnou. Tam už to byl jen jeden kilometr do penzionu, ale já se rozhodl vyjít po sjezdovce na Olověný vrch a na rozhlednu Bleiberg, což bylo původně v plánu až na další den. Rozhledna je bohužel nepřístupná. I tak ale byly nahoře nádherné vyhlídky, jak na Krušné hory, tak na druhou stranu, na Bublavu a do Německa. Když jsem sešel dolů, ještě jsem se rozhodl projít po Bublavě, abych tak nakonec místo plánovaných pětadvaceti kilometrů ušel jedenatřicet. Byl jsem samozřejmě unavený víc, než předchozí den. Dal jsem si nějaké plněné kuřecí kapsy s bramboráčky, a jednoho Bernarda. Pak druhého. A potom ještě třetího 😁

Penzion byl téměř prázdný, kromě jednoho páru důchodců z Německa, který seděl taky druhý den ráno vedle u stolu při snídani. Měl jsem toho opravdu dost, po sprše jsem lenošil v posteli u televize a díval se v mobilu na mapy, jestli bych nějak nezměnil – a hlavně nezkrátil – poslední etapu. Nic moc mě nenapadlo, ale ta myšlenka ve mně v noci zesílila. Dvakrát jsem totiž byl čůrat, a sotva se dopajdal na záchod, moje nohy byly opravdu doslova zrasované, a skutečně jsem si jen velice těžko dokázal představit, že budu schopen i v pátek ujít třicet kilometrů. Ani jsem už nevěřil, že se vyspím, odpočinu a zregeneruju. V podstatě jsem byl rozhodnutý, že trasu zkrátím, a dojdu jen pár kilometrů někam na autobus – říkal jsem si, že i osmdesát, a dokonce i sedmdesát kilometrů za tři dny je velice slušný výsledek, a že mám za sebou dva krásné dny, z nichž ten druhý byl opravdu velmi vydařený, a že jsem už teď spokojený.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/uHpJ82v

Bublava – Tisovec – Kraslice – Krásná – Vysoký kámen – Tříslová – Luby – 29 kilometrů, šest a půl hodiny.

Budíka jsem měl na osmou, snídaně byla v půl deváté. Pěkně jsem se nacpal – tři chleby, máslo, plátkový sýr, šunka, zelenina, káva a čaj. Taky jsem si zlehka popovídal s paní, která mě obsluhovala, omylem použila nějaké slovenské slovo, tak jsem posléze zjistil, že je z Košic. Zde šlo platit kartou (na rozdíl od penzionu Sport v Potůčkách), a zdálo se mi, že to vůbec nebylo drahé – večeře plus tři piva, ubytování a bohatá snídaně za devět set korun, i s dýškem. Vyfotil jsem si ráno pokoj i penzion (den předtím jsem to neudělal, škoda), a jelikož bylo opravdu nádherně – sice jen čtyři stupně, ale slunečno, tak jsem vyrazil. Zatím vlastně bez plánu, a když jsem si po pár metrech vecpal mezi pravý kotník a botu k tomu obinadlu ještě ponožku, protože noha bolela ještě víc, než ve čtvrtek, moc jsem nevěřil tomu, že celou túru zvládnu, uvažoval o dřívějším návratu domů, ale bylo mi to opravdu jedno. 

Už na Olověném vrchu, po jednom kilometru, byly nádherné výhledy, po dvou pak ještě krásnější na kopec Tisovec, pod kterým byla inverzní mlha. Asi po hodině jsem došel do Kraslic, kde byla mlha a ohavně. V místním Albertu jsem si koupil kafe v automatu a k němu nějaké sušenky, a taky svačinu. V tu dobu jsem ještě pořád počítal s variantou zkrácení trasy, a i proto jsem to poprvé střihnul podle mapy v mobilu mimo značenou cestu, tzv. hřebenovku Stezku Českem, po které moje cesty vedou poměrně často. Podruhé jsem to samé udělal hned za pár minut v osadě Krásná, kde jsem šlápl do kravského hovna a brodil se bahnem po velice neutěšené cestě kolem jakéhosi statku. Byl jsem v nadmořské výšce 700 – 800 metrů, kde už zase bylo pěkně a svítilo sluníčko. 

Asi po patnácti kilometrech jsem došel na místo, zvané Vysoký kámen. Lepší závěr svého třídenního putování být snad ani nemohl. Je to skalní útvar, připomínající hradní zříceninu, vyhlídky odsud byly nádherné – do Slavkovského lesa, do Německa, na Krušné hory nebo Český les. Jediné, co mi to trochu pokazilo, byl fakt, že tam bylo několik německých turistů. Když už jsem u toho, tak první den jsem potkal dvě turistky a jednu cyklistku, druhý den jednoho cyklistu a ten třetí nikoho, až tedy na té vyhlídce. Další tři kilometry jsem šel na Tříslovou, po cestě se díval na mapy, a přemýšlel, kudy půjdu na vlak do Lubů. Nabízela se nejkratší cesta, která by dala celkem pětadvacet kilometrů, ale měl jsem dost času do odjezdu vlaku, tak jsem to ještě střihnul směrem na Liščí horu, kus lesem po neznačených cestách, a pak po modré a žluté do Lubence, kde jsem ještě trochu pochodil po městě, abych nakonec dal dvacet devět kilometrů, a v součtu tak splnil plánovaných devadesát. 

Jsem moc rád, že jsem absolvoval tenhle třídenní výlet, byl to, pravda, docela záhul, protože je rozdíl dát třicet kilometrů jeden den, anebo třikrát za sebou, ale zvládl jsem to, a znovu se ujistil v tom, že nějaké ty drobné a nepodstatné bolístky nevadí, je to o hlavě – člověk na to nesmí myslet.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/wVe38Nr

Kdyně – Tanaberk – Poutní kostel sv. Anny – Všeruby - Chodská Úhlava – Zadní Chalupy – Pod Hraničářem - Vodní nádrž Nýrsko - Zřícenina hradu Pajrek – Nýrsko – 36 kilometrů, osm a půl hodiny.

Tak jsem vyrazil po půl roce, a musím se přiznat, že moje nadšení bylo obrovské, a nemohl jsem se dočkat. Jeden kolega v práci mi říkal, že když jsem takhle skočil z Lubů u Chebu na Šumavu, tak se to nepočítá. Počítá 😁 Jsem svobodný člověk a můžu si dělat, co chci. Navíc jsem měl důvod na přeskočení Českého lesa, protože příští týden mám dovolenou, budu s Andrejkou v Chebu, a využiju tak možnost přespání tam. Logisticky už je to poměrně náročné, takže jsem poprvé vyrážel na noc – v sobotu hned po práci vlakem do Prahy, a pak do Plzně a Domažlic, kde jsem spal v penzionu Martin. Ráno pak vlakem do Kdyně, a začala letošní první etapa, zatím zdaleka nejdelší – i s cestou na nádraží jsem ten den ušel 38 kilometrů. 

Už hned po jednom kilometru nastal první – a zároveň ale taky poslední "problém" - modrá trasa zničehonic byla ohraničena nějakým ohradníkem pro dobytek, který jsem překročil, šel po louce a trochu zabloudil – naštěstí mám v mobilu ty mapy. Krásný byl příchod na Tanaberk a Poutní kostel sv. Anny, a hlavně pak za ním ty výhledy. I pohled na Všeruby přes rybník byl moc pěkný. Šel jsem pak asi deset kilometrů neznačenou cestou víceméně po hranici s Německem, potom po červené (Stezka Českem) přes Chodskou Úhlavu a Zadní Chalupy, kde jsem odbočil doleva po modré na Nýrsko. Byl jsem docela unaven a po pětadvaceti kilometrech uvažoval o zkrácení trasy, nakonec jsem ale podle plánu na rozcestí Pod Hraničářem zahnul doprava na cyklostezku a došel k vodní nádrži Nýrsko. A dobře jsem udělal, nádherné výhledy tam byly. Za hrází jsem zahnul doleva a podle plánu ještě došel ke zřícenině hradu Pajrek, kde toho už moc zajímavého vidět nebylo. 

Po skoro osmi hodinách jsem došel do Nýrska, prošel ho až na nádraží a zpět, abych zjistil, že v celém městě není jediná restaurace, kde bych se najedl, což mě poměrně slušně nasralo. Hospod spoustu, v podstatě na každém rohu, ale buď zrušené, zavřené anebo jen s pivem a nějakými utopenci a nakládaným hermelínem. Avšak Vietnamec s potravinami na každém rohu. Takže jsem si u jednoho koupil nějaký salát a rohlíky, a taky sušenky a kafe v plechovce na ráno, neboť jsem zjistil, že na nádraží nemají v Nýrsku ani ty debilní automaty, což mi tedy přišlo dost smutné.

Došel jsem pak do penzionu Kohout, kde mi paní majitelka přinesla dva kousky pizzy, zaplatil jí sedm set korun za nocleh, osprchoval se, zklamaně shlédl kousek finálového zápasu v hokeji Kanada – Německo, a šel spát, protože budík byl nařízen na šestou hodinu ranní – abych se dostal v půl deváté večer do Tanvaldu, potřeboval jsem odjet už v sedm hodin do Hojsovy Stráže, kde začínala moje druhá šumavská etapa, tentokrát o poznání kratší.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/UJ2BtMe

Hamry – Hojsova Stráž – Zadní Hamry - Bílý potok – Pod Statečkem – Samoobslužný bar U Tetřeva - Vodopád Bílá strž – Svaroh - Bývalá Juránkova chata - Černé jezero – Čertovo jezero - Alžbětín – 24 kilometrů, šest hodin.

Jak jsem první den na Šumavě ušel nejdelší etapu, tak ten druhý naopak nejkratší, i když ráno jsem šel dva kilometry na nádraží, takže celkem to "hodilo" dvacet šest. Ale byla tak naplánovaná, a jak neřeším fakt, že chodím "napřeskáčku" a nezačínám přesně tam, kde jsem minule skončil, stejně jsem přestal dbát na to, abych ušel vždy alespoň třicet kilometrů – je to moje cesta Českem. 

Ráno jsem se vzbudil v šest, pár minut před budíkem, a vyrazil na vlak, který odjížděl přesně v sedm. Za dvacet minut jsem pak vyrážel z Hojsovy Stráže. Po čtyřech kilometrech jsem došel k úžasnému místu - Samoobslužnému baru U Tetřeva, kde zrovna pán, který ho provozuje, doplňoval basy s pitím do potoka. Vypil jsem na místě dvě limonády a vzal si na cestu jednoho Radlera, zaplatil stovku a svěřil se mu, že mám v úmyslu jít na Svaroh, kam je z české strany zákaz vstupu. Řekl mi, ať tam klidně jdu (stejně jako můj brácha) – tak jsem tam klidně šel 😁 Ještě předtím jsem ale byl u nejdelšího šumavského vodopádu Bílá strž. Překvapilo mě, že když jsem odbočil z hlavní, červené turistické cesty, nebyly nikde žádné cedule se zákazem vstupu, jako je to třeba v Krkonoších. Asi osm set metrů byla asfaltová cesta, pak jsem zahnul doleva a celkem nastoupal dva kilometry s převýšením 250 metrů. Cesta byla dost mokrá, a taky místy nečitelná, takže jsem s radostí opět použil mapy v mobilu. Zdolat jeden kilometr v tomhle terénu trvalo i dvacet minut, ale ty nádherné výhledy stály za to. Nahoře bylo pár německých turistů, kteří mi svou přítomností trochu zkazili zážitek, na české straně jsem ale kromě pána u občerstvení potkal jen jednu holku s ruksakem, která se mnou vystupovala v Hojsově Stráži. 

Potom tedy následovalo Černé a Čertovo jezero – krásná místa a obrovské (až překvapivě) stoupání od toho prvního, kde už ale bylo na můj vkus hodně lidí – v sezóně a o víkendech to tam musí být jako na Václaváku a zcela jistě bych se tam nevydal. Potom mě už čekalo posledních asi pět kilometrů dolů do Alžbětína, kde jsem si kousek za Čertovým jezerem nabral vodu z pěkné studánky. Druhý den šlo všechno přesně podle plánu, v jednu hodinu jsem seděl v Zájezdním hostinci U Larvů, dal si svíčkovou a dvě Plzně, a došel pak kilometr a půl kolem říčky Řezná na nádraží Železná Ruda – Alžbětín. Zde jsem opět viděl ten propastný rozdíl mezi námi a Německem – na české straně nic (abych nekecal, automat na kafe tam na rozdíl od Nýrska byl), na německé restaurace s krásným venkovním posezením, a hřiště s různými průlezkami pro děti. 

Musím říct, že Šumava mě ohromila, zatím asi nejvíc, a to jsem teprve na začátku. Je mnohem vyšší, hlavně rozsáhlejší, taková jakoby mohutnější, monumentálnější, prostě jiná, než Jizerské hory. Už teď se těším na další etapy.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/xs2R96Y

Tři Sekery – Rybník Kajetán – Broumov – V Zahrádkách – Černava – Hraničná – Pavlův Studenec – Olšový rybník – Halže, Branka - 30 kilometrů, šest hodin.

Měl jsem týden volno, naplánované dva kratší výlety s Andrejkou a tři "klasické" túry v Českém lese, nakonec jsme pracovali u maminky na chatě a túru jsem dal pouze jednu. Ráno jsem jel vlakem do Mariánských Lázní, kde jsem si dal kafe a koupil nějaké jídlo na snídani a na cestu, autobusem dojel na zastávku Tři Sekery, Jitona, a vyrážel odsud ve tři čtvrtě na devět.

 Upřímně – proti Šumavě jsem cítil jakési zklamání, ale šel jsem krásným lesem, po rovině, a prvního, a zároveň jediného turistu jsem potkal po téměř třech hodinách – Lukáš z Moravy byl tři týdny na cestě kolem Česka, avšak opačným směrem, než já. Tím, že se mi šlo velice dobře, tak na rozcestí Pod Kočičím vrchem jsem šel podle plánu doprava na zaniklou obec Hraničná, kde byl nejkrásnější úsek celé trasy, na hranici s Německem. Nádherné výhledy s překrásnými mraky, kdy jsem pak až doma při třídění fotek zjistil, že se mi podařilo vyfotit jakousi díru v oblacích. Došel jsem potom naučnou stezkou Branka k Olšovému rybníku. Bylo velké teplo, měl jsem čas, a mrzí mě, že jsem se nevykoupal, i když jsem o tom uvažoval.

 Měl jsem naplánovaný odjezd ze zastávky Halže, Branka (což je konečná, kde se autobus otáčí) v půl šesté, ale stihl jsem o dvě hodiny dřívější spoj do Tachova. Tam jsem si v Lidlu koupil něco k jídlu, a pokračoval vlakem do Plané u Mariánských Lázní. Hlásili půlhodinové zpoždění vlaku do Chebu – na Plzeňsku byla nějaká bouřka (slyšel jsem ji, ale já měl na počasí štěstí, nespadla na mě ani kapka), která poškodila zabezpečovací zařízení. Za čtyři dny to budou dva roky, co jsem vyrazil. Už po první etapě jsem přehodnocoval vzdálenosti s pevnou vírou, že pod třicet kilometrů nepůjdu, což se mi v podstatě dařilo, a stejně tak jsem navazoval téměř na stejném místě, kde předchozí etapa skončila. Až letos se mi to jaksi "rozhasilo", ale opravdu to neřeším, protože si chci hlavně ty svoje výlety užít.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/3kP97AS

Prášily – Prášilské jezero – Rozhledna Poledník – Předěl – Bavorská cesta – Zelenohorské chalupy – Plavební kanál – Srní – 16 kilometrů, čtyři hodiny.

Jedenadvacetkrát mě na mých túrách nepotkaly žádné velké problémy, pouze jednou jsem musel měnit plán, a to ještě velice lehce, když jsem díky zpoždění vlaku začínal v Jáchymově. Jednou to přijít muselo, a stalo se tak kupodivu díky zpožděnému autobusu. Vyjížděl jsem ráno v 5:47, a měl z Prahy pokračovat dalšími autobusy do Volyně, Vimperka a Borové lady, kde jsem měl být v poledne. Kolony před Prahou však moje plány zhatily, a ani jsem nestihl stornovat jízdenku na autobus do Volyně. Hlavou se mi honily různé nápady, hledal jsem spoje na různá místa na Šumavě, a nakonec se rozhodl jet vlakem do Chuchle, tam stopovat, a v případě neúspěchu se vrátit na Smíchov a jet autobusem v jedenáct hodin do Sušice a pak dál do Prášil. 

Asi po dvaceti minutách mi zastavil cikán v dodávce a popovezl mě asi jeden kilometr 😁 Druhé auto řídil sympatický tatínek s malým Oldou a odvezl mě k občerstvení na pod Cukrákem, třetí mánička, o dva roky mladší kluk, k pumpě v Řitce, a čtvrtý pán (o rok starší) jel do Voznice, ale odvezl mě k pumpě na Dobříš. Nejdelší kus, třicet kilometrů, mě pak svezl pán, který jel na chalupu do Březnice, vystoupil jsem v Chraštičkách. Šesté auto, to byl pán, který jel do Písku, a zastavil mi skutečně na poslední chvíli – po cestě jsem hledal nějaká spojení z Písku na Šumavu, ale nakonec jsem vystoupil v Čimelících, první zastávce toho autobusu z Prahy do Sušice, bylo to o fous. 

V Sušici jsem měl hodinu čas, tak jsem si šel koupit něco k jídlu a projít k Otavě. V Prášilech jsem vystupoval až ve tři hodiny, a tak hlavně díky tomuto zpoždění to byla nejkratší, a taky nejpomalejší etapa. Ale krásná. Z Prášilského jezera jsem šel na Poledník neznačenou cestou, a přišel k němu tak zezadu. Bohužel ale taky pár minut po zavírací době. Dvě holky dole mě "potěšily" zprávou, že je vidět až do Alp, jak je jasno. Ale nádherné výhledy byly i cestou na Poledník a od něj. Byli jsme tady před více, než dvaceti lety v krásné chaloupce v Rovné u Petrovic , Matouš tenkrát skončil nejprve v nemocnici v Sušici, a když ho tamní primář nebyl schopen napíchnout na kapačky, ukončili jsme dovolenou. 

Následky orkánu Kyrill, který Šumavu poničil v roce 2007, a následně potom ještě lýkožrouta, jsou vidět dodnes. Do Srní, resp. Mechova, jsem dorazil asi v sedm hodin večer. Penzion U Zlatého srnce se mi moc líbil. Je asi tři sta metrů od silnice, v podstatě v lese. Dal jsem si pivo a večeři, a seznámil se s provozním z Opavy, který později a druhý den naléval neustále panáky nějaké domácí pálenky, a několika málo lidmi, kteří tam byli ubytovaní – dva hasiči z Teplic a jeden vlakvedoucí z Plzně se svou přítelkyní.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/muP2pWY

Modrava – Filipova Huť – Lovčí skála – Černohorská nádrž – Malá Mokrůvka – Velká Mokrůvka – Luzný – Luzenské údolí – Březník – Modrava - Hradlový most – Rechle – Antýgl – Rokyta – Srní - 31 kilometrů, osm hodin.

Asi zatím nejkrásnější etapa. Jel jsem ze Srní autobusem do Modravy, a asi po sedmi kilometrech odbočil mimo značenou cestu, doprava k hranici s Německem. Šel jsem dva kilometry, pak doprava na Malou Mokrůvku, hodně do kopce (1331 metrů) a doleva na Velkou Mokrůvku, ještě o něco výš (1370). Cesta byla dost náročná, vysokým borůvčím, místy takřka neznatelná. 

Po více, než dvou hodinách se přede mnou konečně objevil kopec Luzný, na který bylo ještě potřeba vylézt, a byla to nádhera, která opravdu stála za tu námahu. Zajímavé bylo, že na Luzný vede z Německa několik značených turistických cest, ale když člověk sleze dolů, tak doleva do Česka žádná, resp. jen vyšlapaná od lidí, přímo po hranici. Došel jsem na bývalý hraniční přechod Modrý sloup, kde jsem to střihnul doprava, a poprvé uviděl cedule, hlásající zákaz vstupu. Četl jsem několik článků o možnosti otevření cesty, od 15. července do 15. listopadu od deseti hodin do pěti, loni v létě se o tom jednalo a rozhodovalo, ale pořád se tam nesmí. V roce 2009, po šedesáti letech, byla cesta otevřená, našel jsem fotky s turistickým značením, ale bylo to jen na dva roky. Každopádně já tam šel, i s vědomím, že mě někdo chytí a zaplatím pokutu. Užíval jsem si překrásnou cestu, nalevo tekl Luzenský potok, a za mnou se vzdaloval Luzný. 

Když jsem se blížil k rozcestí Březník, zahlédl jsem stát za závorou auto, a tušil, že bude malér. Vystoupila z něj nějaká ochránkyně přírody a vytasila na mě jakýsi průkaz. Snažil jsem se dělat blbýho, říkal jí, že se mi vybil telefon, a že si uvědomuju, že jsem šel někudy, kudy se nesmí, ale věděl jsem, že nutně potřebuju z hranice zahnout doleva, protože tím směrem je Srní, kde bydlím. Snažil jsem se jí ukecat, což se nepodařilo, řekla mi, že litr prostě zaplatím. Bohužel jsem neměl u sebe hotovost ani občanku, aby mi mohla dát složenku, takže mě odvezla autem do Modravy k bankomatu. Upřímně – vůbec těch peněz nelituju, protože to opravdu stálo za to, a otázka je, jestli vůbec někdy tam bude vstup povolen, a já se tam ještě podívám. V Modravě jsem si dal v hospodě topinky a jedno pivo, a šel pak po naučné stezce kolem Vydry směrem na Antýgl, pak doleva na Rokytu a do Srní na penzion. 

K večeři byla čočková polévka a segedínský guláš, a ukrajinský kuchař, jehož jméno jsem zapomněl (a který bydlel vedle mě v pokoji) se opravdu vytáhl.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/JhEzcA3

Nová Hůrka – Jezero Laka – Pod Polomem – Zámecký les – Železná Ruda – Debrník – Železná Ruda - 18 kilometrů, tři a půl hodiny.

Druhá nejkratší etapa. 

Po snídani mě kluci z Teplic hodili do Nové Hůrky, protože jeli s koly do Železné Rudy a lanovkou na Pancíř. Věděl jsem, že mě moc kilometrů nečeká, ale vyrážel jsem v půl desáté, abych v pohodě stihl oběd U Larvů a vlak z Alžbětína ve čtvrt na tři, stejně jako minule. Asi za hodinu jsem došel k jezeru Laka – a byl tam úplně sám. Potom jsem šel po červené směrem na Železnou Rudu. Jelikož cesta ubíhala poměrně svižně – vedla po asfaltce a z mírného kopce, na rozcestí Železná Ruda – Debrník jsem se rozhodl nejít rovně, ale zahnout doprava po zelené. Na přejezdu v Rudě jsem byl ve čtvrt na jednu, a kdybych přichvátl, stihl bych vlak z centra ve 12:20, tedy o celé dvě hodiny dřív. Ale měl jsem asi jen patnáct kilometrů, a říkal si, že kratší etapu, než tu předvčerejší zkrátka mít nemůžu. Takže jsem se prošel po městě, koupil si nějaké jídlo a pití, a vyrazil pak stopovat. 

Byl jsem jenom pět set metrů od vlakové zastávky, a měl asi hodinu a půl času na to, abych se vrátil na vlak ve 14:20 do Klatov, kdyby stop nefungoval. Po chvíli mi zastavila nějaká mladá paní (nebo holka), a já udělal takřka osudovou chybu, že jsem k ní nastoupil. Jela totiž do Sušice, kam byla ochotná mě hodit, ale já usoudil – i díky rychlému zjištění spojení do Prahy odsud – že s ní nepojedu, takže mě svezla asi jen čtyři kilometry na křižovatku, kde odbočila, a já pokračoval ve stopování směrem na Klatovy. Stál jsem na sluníčku ve vedru na silnici v místě, kde se sice dalo zastavit (bývalá autobusová zastávka), ale auta okolo mě jezdila vysokou rychlostí, měl jsem – ano, blbec – zůstat v Železné Rudě. Když se blížila druhá hodina, začal jsem být (zatím jen lehce) nervózní, a po chvíli začal stopovat na druhou stranu s vírou, že stihnu ten vlak do Klatov ve 14:20. Dokonce jsem se snížil i k prosení ve formě sepjatých rukou, a následně ulevením ve formě sprostých nadávek, nejčastěji "čůráku" 😁

Víra mě asi deset minut po druhé opustila, a já se rozhodl jít po silnici směrem na Klatovy a dál stopovat. Sluníčko mi pražilo na hlavu, nikdo nezastavoval, a já přemýšlel, co budu dělat. Přesně ve 14:30 jsem si začal zpívat první stranu Nursery Cryme, a řekl si, že po jejím skončení se vydám pěšky po silnici zpátky do Rudy, abych stihl alespoň další spoj, tedy v 16:20 - na mapách jsem zjistil, že se nacházím šest kilometrů od zastávky. Pár minut před třetí u mě zastavilo auto, poměrně plné – tři kluci se spoustou zavazadel. Uvolnili mi místo vzadu, řekli, že jedou do Klatov (z práce v Německu, kde dělali svářeče), a že rychlík v 15:20 určitě nestihnu, protože cesta trvá dvacet, pětadvacet minut, nádraží je na druhé straně města, a navíc je tam v tuhle dobu velký provoz. 

Podle map dokonce cesta trvá přes půl hodiny – byli jsme pětatřicet kilometrů od nádraží. Kluk, který řídil, jel doslova jako šílenec, mimo obce přes sto, v obcích i osmdesát. Jednoho kolegu někde na začátku Klatov vysadil, a pak pokračoval dál. V 15:19 auto zastavilo u nádraží (ještě jsem pro jistotu volal vlakvedoucí, aby na mě případně minutku, dvě počkali). Řidiči jsem vnutil nějaké drobné, co jsem měl, asi šedesát korun, a moc oběma klukům poděkoval. Krásně jsem pak stihl autobus z Černého mostu v půl sedmé, a stejně jako minule, byl krátce po osmé v Tanvaldu, a ještě si stihl dát točeného Krakonoše v nádražce, než mi jel autobus na sídliště.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/eFKZng3

Bělá nad Radbuzou – Nový Dvůr – Karlova Huť – Velký Zvon – Mostek - Rybník - 25 kilometrů, pět hodin.

Chtěl jsem vyrazit v neděli hned po práci, přespat v Tachově, a ráno dojet autobusem do Rozvadova, ale nesehnal jsem ubytování, takže jsem vyjížděl v pondělí v šest ráno Arrivou do Prahy a pak na Cheb s cílem dojet do Plané a přestoupit na vlak do Bělé nad Radbuzou. Jenže někde u Stříbra byla výluka, předchozí vlak měl zpoždění přes půl hodiny, tak jsem raději vystoupil v Plzni, jel osobákem do Domažlic a odsud pak do Bělé. V Plzni jsem si koupil v lékárně dvoje pastilky na bolest v krku, protože mi nebylo dobře, a v neděli jsem uvažoval, jestli cestu nezruším. Nakonec jsem z Bělé vyrážel až v půl druhé. Šel jsem po zelené turistické trase, poměrně špatně značené (několikrát jsem se vracel) a taky docela nehezké, několik kilometrů se šlo po louce, plné kravských hoven 😁 

Asi po patnácti kilometrech jsem došel k odbočce na Velký Zvon, kde je ale plot a nějaká vojenská pozorovací věž z dob komunismu. Sice byla na asfaltové cestě nakreslená červená šipka s informací, že doprava 150 metrů je vyhlídka, ale já žádnou nenašel. Šel jsem tedy zpátky a čekalo mě asi pět kilometrů k zaniklé obci Mostek, kde je starý most přes Radbuzu z roku 1809. Tady jsem si – podle plánu – smočil v řece unavené nohy a pak už jsem jen potřeboval dojít (bohužel po silnici, ale s minimálním provozem) do Rekreačního střediska Rybník. Zde jsem si dal pivo. Pak mi číšník přinesl výbornou, krémovou, houbovou omáčku s krutony. Dal jsem si druhé pivo. Poté číšník přinesl smažený sýr (dva kusy) s hranolky a oblohou. Měl jsem co dělat, abych to do sebe všechno nasoukal, ale podařilo se. Objednal jsem si třetí pivo, a pak mě číšník doslova šokoval, když přede mě postavil talíř s dvěma kopečky zmrzliny a jedním ze šlehačky. I to jsem nakonec zvládl. 

Ubytování bylo slušné, sice bez sprchy a toalety na pokoji, ale skoro bych řekl, že v tom prvním patře jsem byl úplně sám. Nebyla to špatná etapa, pozitivní byl fakt, že přesto, že je léto, prázdniny, dovolené, tak jsem potkal jen pár lidí, což mě docela překvapilo. Hezký les, ale hory to nejsou. Taky jsem byl asi unavený po té osmihodinové cestě z Tanvaldu. No, a po cestě jsem přemýšlel, jak jsem před dvěma lety vyrazil, a jak snižuju ze svých prvopočátečních nadšených požadavků, třeba, že pod třicet kilometrů nepůjdu. A jak mě to zmáhá – asi stárnu. Ale zase jsem si říkal, že mě to moc baví, že si to užívám, a že vlastně posledních pět let (co jsem se přestěhoval do Tanvaldu) je opravdu nejlepší část mého života, že je to víceméně jedna neustálá dovolená, nejvíc pak samozřejmě přes léto – těch "minidovolených", tedy dvou, tří i čtyřdenních výletů absolvuju několik ročně – a doufám, že to tak bude dlouho pokračovat, i v důchodu, a že budu dlouho zdravý – a že neumřu hlady, hehe.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/YD3EZzN

Rybník - Starý Herštejn – Velká skála - Capartice – Čerchov – Pec pod Čerchovem – Babylon – 31 kilometrů, sedm hodin.

Ráno jsem (po domluvě) přišel na snídani čtvrt hodiny před osmou, nejprve jsem ale zjistil, že na jednom prstu pravé nohy mám puchýř a bohužel jsem si ho nechtěně strhnul. V tu chvíli jsem si neuměl dost dobře představit, jak ujdu třicet kilometrů. Kuchařku jsem poprosil o náplast, prst si zalepil a po snídani vyrazil. 

Po necelých dvou hodinách jsem dorazil na Starý Herštejn. Hrad je z třináctého století, moc z něj nezůstalo, ale před třemi lety byly opraveny zbytky hradní věže opraveny a přestavěny na malou rozhlednu. Moc pěkné místo a výhledy. Minul jsem pak Malou skálu, a nelituju toho, protože ani z Velké skály toho nebylo moc vidět. Po čtyřech hodinách jsem došel do Capartic, kde u kaple byl nádherný výhled na Čerchov. Bylo vedro, měl jsem toho dost, a před sebou skoro pět kilometrů do kopce – ze sedmi set metrů do tisíce nad mořem. A že to tedy byl krpál. Dorazil jsem nahoru ve čtvrt na dvě, nejprve šel na rozhlednu a pak si dal pivo a klobásku v párku. Před sebou jsem měl ještě osm kilometrů, a v hlavě propočítával, jestli stihnu autobus do Domažlic ve tři, nebo pojedu tím plánovaným o hodinu později. 

Odpoledne bylo vedro opravdu veliké, navíc, jak cesta doposud vedla většinou lesem, a tedy ve stínu, ten poslední úsek byl otevřený a slunce mi pálilo do zad. Teoreticky bych ten dřívější autobus stihl, ale měl jsem v plánu zakončit trasu místo původní České Kubice na koupališti Babylon, a dobře jsem udělal. Dvakrát jsem se šel namočit, a bylo to velice příjemné osvěžení pro tělo a hlavně pro nohy. Dal jsem si pak ve stánku jedno pivo a šel na zastávku čekat na autobus. Ten mě dovezl za pár minut na vlakové nádraží v Domažlicích, kde jsem si ve vyhlášeném kiosku stačil dát tzv. vošouch hamburger a jedno pivo, a trochu si popovídat s paní o příznivých recenzích, které mají na mapách. Rychlíky v obou směrech (do Německa i do Prahy) měly sedmdesát minut zpoždění, které se po chvíli změnilo na sto. Říkala paní, že někde někdo položil na koleje kameny, tak mi trochu zatrnulo. Naštěstí osobák do Plzně odjel včas a dojel jen s asi desetiminutovým zpožděním a rychlík z Chebu do Prahy jel taky včas, navíc byl skoro prázdný. Ze Smíchova jsem jel metrem na Černý most a pak autobusem do Jablonce, vlakem do Tanvaldu a sídlišťákem nahoru.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/yAAc2My

Nová Pec - Plešné jezero – Plechý – Trojmezí – Trojmezná – Třístoličník – Nové Údolí – Krásná hora – Dolní Cazov – Strážný - 36 kilometrů, osm a půl hodiny.

Vyrazil jsem skoro po měsíci. V plánu to bylo už týden před tím, ale počasí bylo naprosto ohavné, zima a hlavně pořád pršelo. Po práci jsem jel do Prahy, abych přespal u Matouše, čímž jsem ušetřil spoustu času, ráno jel v 6:21 vlakem do Českých Budějovic, pak autobusem do Nové Pece, a už před desátou hodinou byl na místě. Byla to časově nejdelší etapa, skoro devět hodin mi trvalo, než jsem dorazil do Strážného. Asi po dvou hodinách jsem došel na Plešné jezero. Znovu se ukázalo, jak dobře dělám, když se nedívám na výškový profil trasy – čekaly mě skoro dva kilometry na vrchol nejvyšší hory Šumavy, Plechý, 1378 metrů nad mořem s převýšením skoro tři sta metrů. Bylo to fakt hodně do kopce, hehe – a nekonečné. Ale stálo to za to – nádherný výhled na Plešné jezero a potom asi pětikilometrový překrásný úsek po hřebeni a hranici přes Trojmezí a Trojmeznou na Třístoličník, který mi trochu připomínal Krkonoše. 

Kolem poledne se zatáhlo, a hřmělo, vypadalo to docela hrozivě, dokonce jsem uvažoval, že jestli mě chytne bouřka, budu to muset zabalit, ale mraky se rozehnaly, a jen na chvíli jsem vytáhl pláštěnku, kterou jsem si prozřetelně sbalil – ale přežil bych to bez větší úhony i bez ní. Pak jsem sedm kilometrů šel z kopce a po dvaadvaceti kilometrech dorazil do Nového Údolí, kde jsem si podle plánu dal pauzu v Krčmě Vagon. Opravdu moc pěkné a příjemné místo. Po dvou pivech – osmičce a třináctce, a párku mě čekalo "už jenom" třináct kilometrů do Strážného. Pravda je, že člověk se nějak namlsá, což se stalo i mně – ten úsek z Plechého po hřebeni na Třístoličník byl opravdu nádherný, a potom, z Nového Údolí už "jenom" normální, obyčejný šumavský les. Pořád skoro v tisíci metrech nad mořem, ale posledních pár kilometrů taky už po asfaltce. Měl jsem v plánu najíst se v rybárně, kam jsem dorazil v půl sedmé, opravdu po více, než osmi a půl hodinách. Nenapadlo mě, že by restaurace měla otevřeno jen do šesti. Měla. Takže jsem se najedl v restauraci U sousedů. Nic moc jídlo, dost drahé, alespoň dobré pivo měli – Lobkowicz. 

Šel jsem opět obráceně, což určitě nebylo naposledy, potřeboval jsem doplnit ten úsek kolem Modravy a pramene Vltavy, který mi chyběl. No, a taky jsem limitován místem, kde je možné přespat, a odkud se pak dostanu zpátky do Tanvaldu.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/RYvPr9m

Strážný - Pod Homolí – U pískovny – Josefov – Žďárek – Stodůlky – Hraniční kámen – Červený potok – Knížecí Pláně - Bučina – Pramen Vltavy – Hraběcí Huť - Kvilda – 26 kilometrů, pět a půl hodiny.

Ráno jsem se vzbudil deset minut před budíkem, v půl osmé byl v obchodě, koupil si dva banány, makovku a kafe v plechovce. Opět jsem se v noci vzbudil (v půl druhé) a velice těžko doslova došoural vyčůrat, nohy byly oteklé a bolely. A opět se mi potvrdilo, že téměř všechno je v hlavě, řekl jsem si, že ještě skoro šest hodin můžu spát, a za tu dobu prostě zregeneruju. Ráno bylo – samozřejmě 😁 – všechno OK, resp. jsem na to zapomněl, hehe. 

Asi čtyři kilometry jsem šel podél říčky Častá, která v jednom místě tvořila jakési jezero, ve kterém byly zatopené stromy, bylo to hodně zajímavé, ale nic se mi o tom nepodařilo zjistit. Po osmi kilometrech jsem si na odpočívadle Žďárek dal kafe a makovku. Byl to pěkný úsek, přes zaniklou horskou dřevorubeckou osadu Stodůlky, kde byly hezké výhledy, a ještě hezčí pak před Knížecími Pláněmi. Zajímavý taky byl velký počet různých křížků u cesty, myslím, že deset jsem jich napočítal určitě. Po dalších osmi kilometrech jsem dorazil na Bučinu. Věděl jsem, že tam je horský hotel Alpská vyhlídka, při plánování cest jsem uvažoval o přespání, ale chtějí patnáct set za noc. Co jsem nevěděl, byl fakt, že je tam památník železné opony. Byly tam pěkné výhledy, ale taky hodně lidí, cyklistů a aut, prostě exponované místo, která jsou bohužel všude. Potom jsem došel k prameni Vltavy, kde rovněž bylo dost lidí, a místo samotné mě docela zklamalo, v podstatě tam nic moc vidět nebylo. Asi pět kilometrů jsem pak šel směrem na Kvildu, a lidí neustále přibývalo. Kilometr před cílem, na Hraběcí Huti, jsem si na chvíli sedl k nějakému potůčku a v jeho ledové vodě si zchladil unavené nohy, což bylo moc příjemné.

 Na Kvildě jsem si (podle plánu) dal oběd a dvě piva v restauraci Inn. Plánovaně pak došel pekárny, kterou mi doporučil Tomáš Jeník, strojvedoucí, ale bohužel, zapečené olomoucké tvarůžky v housce neměli. Tak jsem zašel ještě do místního obchodu, koupil si dvě plechovková piva na doma, a ve 14:50 odjížděl autobusem do Sušice. Měl jsem trochu obavy, jelikož na Modravě a i dál nastupovalo strašně moc lidí, a měli jsme deset minut zpoždění. Do Sušice jsme ale dojeli dokonce o něco dřív, a já pak pokračoval vlakem do Horažďovic, dalším do Plzně a dalším na Smíchov. Potom metrem na Černý most, autobusem do Jablonce, vlakem do Tanvaldu a autobusem na sídliště – opravdu dlouhá cesta, osm hodin.

Napadlo mě, spočítat, jaký mám průměr, a po osmadvaceti etapách mi vyšlo 29,29 kilometru. Celkem jsem ušel 820 kilometrů, a i když už zdaleka neplatí, že budu chodit minimálně třicet, držím se zatím slušně, a nerad bych polevil.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/AGb3E8d

Vyšší Brod - Pod Pošlákem – Vyklestilka - Krásná Pole - Medvědí hora - U Medvědí stěny - Čertovo kopyto - Lipno nad Vltavou – Loučovice - 20 kilometrů, pět hodin.

Ráno jsem vyrážel v 5:58 Arrivou do Prahy, krásně stihl přestoupit na rychlík Vltava do Českých Budějovic, a dále na osobáky do Rybníka a Vyššího Brodu. Tam jsem si v pokladně vyzvedl klíče od Rekreačky U Nádraží a zaplatil čtyři stovky za dvě noci. Nebyl to, pravda, žádný luxus, ale byl jsem sám na pokoji, byla tam společná sprcha, společenská místnost s ping pongem, a dokonce i WiFi, a já se potřebuju jen večer osprchovat a dobře se vyspat, abych ráno mohl jít dál. Ten den jsem tedy vyrážel až ve dvě hodiny, a stihl tak jen dvacet kilometrů. Jak už jsem psal minule – nejdu otrocky podle Stezky Českem, potřebuju vždy někam dojet, někde se ubytovat, no a zase dojít na místo, odkud se dostanu zpátky do Tanvaldu. Takže jsem i tentokrát šel vlastně nazpátek – asi dva kilometry po modré, a nejprve kolem kláštera, potom pět kilometrů po červené, a kilometr po neznačené asfaltce.

Cesta vedla lesem, byla příjemná, žádní lidé. Opět jsem – po delší době 😁 – ztratil sluneční brýle, asi pět set metrů jsem se vrátil, ovšem bez úspěchu. Nejhezčí úsek byl potom znovu po modré na Medvědí horu a Čertovo kopyto, ale hlavně nádherná vyhlídka u Medvědí stěny, kde byl překrásný pohled na Lipno. Sešel jsem potom dolů, přes hráz na vlakovou zastávku, a protože jsem měl dost času, pokračoval jsem podél Vltavy do Loučovic. Odtud jsem dojel vlakem zpět do Vyššího Brodu, a došel si na večeři do Hospůdky U Hastrmana. Dal jsem si segedínský guláš (dobrý) a dvě řezaná piva Hulvát z Truskovic.

Tahle etapa byla pěkná, lesem, bez lidí, ale už to nebyla ta úžasná Šumava, jako kolem Modravy nebo naposledy na hřebeni mezi Plechým a Třístoličníkem. Taky tam to bylo podstatně výš, třináct set metrů a víc, tady už většinou pod tisíc metrů. Zase ale je tady ta obrovská vodní plocha, a taky Vltava, která pak teče na Rožmberk a Český Krumlov, ale celkově se mi zde už tolik nelíbilo, a to jsem měl ještě určitě velké štěstí, že bylo po sezóně, v červenci a srpnu to v téhle lokalitě musí být nechutně přeplněné, taky jsou všude nové, luxusní penziony a hotely, sjezdovka, bikepark, stezka korunami stromů, bobová dráha, lanový park a další atrakce – prostě vytahat prachy z turistů, ne, sem bych opravdu na dovolenou nejel. Ale příroda je krásná, a když je navíc bez lidí, tak je to opravdu nádhera.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/TdwN6Jx

Frymburk - Frýdava – Uhliště - Svatý Tomáš - Zřícenina Vítkův hrádek - Přední Výtoň – Krumlovská cesta - Lipno nad Vltavou - 25 kilometrů, pět a půl hodiny.

Ráno jsem jel vlakem do Lipna, odtud autobusem do Frymburku. Byl jsem lehce nervózní, protože podle map byla autobusová zastávka hned u té vlakové – chodil jsem sem tam, ptal se průvodčího a dvou cestujících, kteří ale nevěděli. Nakonec jsem přešel most a našel zastávku na hlavní silnici. Přívoz do Frýdavy jel v devět, měl jsem čas, nakoupit si něco k jídlu, a i na kafe, jenže v tuhle hodinu se tam nic nesežene, automat nikde žádný, a jedna cukrárna, kolem které jsem šel otevírala až v devět – opět jsem si uvědomil, že pití kafe je v podstatě nesmyslná "úchylka", ten den jsem neměl ani jedno, a bez problémů ho přežil. Pozitivní bylo, že takhle po ránu, a mimo hlavní sezónu bylo v tom městečku hezky, klidno, žádné davy turistů, které tu určitě v létě jsou.

Cesta byla podobná, jako den předtím – většinou lesem - jako pěkné, ale oproti Šumavě z předchozích výletů už jaksi slabší. A jak byly vrcholem pondělní túry výhledy na Lipenskou přehradu, tady to byla Zřícenina Vítkův hrádek. Vstupné stovku mě trochu překvapilo, protože tam v podstatě mnoho nezůstalo, ale seshora byla znovu velice krásná vyhlídka, jak na vodu, tak na druhou stranu – na fotkách z mobilu to není poznat, ale opravdu bylo vidět až do Alp. Potěšilo mě, že tam měli šenk, kde čepovali strakonické pivo Klostermann, a dokonce se dalo platit kartou.

Na zpáteční cestě jsem to střihl z červené směrem k silnici a přehradě, a dobře jsem udělal – byla tam cyklostezka a taky velmi pěkné pláže s kameny a pískem, úplně bez lidí, kde jsem se nahý vykoupal. A pak podél vody došel asi tři kilometry na vlak do Lipna. Fakt, že bylo po sezóně, má jeden (trochu) negativní důsledek – většina hospod a stánků s občerstvením je už zkrátka zavřená. Ve Vyšším Brodě byla jediná možnost, kde se najíst, no a mně se podruhé do Hospůdky U Hastrmana nechtělo, tak jsem si nakoupil v místním obchodě, večeři, i něco na snídani a svačinu na druhý den.

Fotky: https://1iq.cz/i/album/PvR28rs

Fotky: https://1iq.cz/i/album/87fZBc6

Fotky: https://1iq.cz/i/album/P5jekfP

Fotky: https://1iq.cz/i/album/JM4r9gk

43. etapa – 30. 3. 2024